Moskvič 2140
Mé první setkání s autem značky Moskvič
se paradoxně váže k předškolnímu věku,
kdy mě s rodiči vzal otcův kolega z práce na projížďku
autem. Už si nepamatuji na cestu ani na přesný typ auta -
odhaduji 403 nebo 407 (konec 60. let) - ale pamatuji si příjemné
svezení na zadním sedadle auta.
V průběhu 70. let proběhlo další seznámení s
touto značkou. Rodiče spolužáka ze základky vlastnili Moskviče
412 v krásné oranžové barvě. Už tehdy mi spolužák vychvaloval
pohodlnou jízdu tímto autem a jak to cestou k babičce z Ostravy
do Vrchlabí po silnici č.11 vždy natřou jiným autům, a to hlavně
škodovkám v kopcích. V druhé polovině 70.let k nám pak dorazila
verze Moskvič 2140 (2137) a spolužák se svým starším bráchou
jako zkušení moskvičáři mi vysvětlovali rozdíly. Nedali dopustit
na jejich "412", která byla v interiéru hezčí, protože se jim
hlavně líbila její palubka - ve "412" přechází plynule od řidiče
k spolujezdci, zatímco "2140" to má tak "nepěkně uskočené".
Vzhledem k tomu, že moji rodiče auto nevlastnili, nemohl jsem se
"zasvěceně" vyjadřovat k tak "závažné" problematice.
V průběhu roku 1977 se rodiče rozhodli, že si také pořídí
auto. V rámci nabídky aut socialistického tábora padla volba na tzv. žiguli. Co se týče
výběru barvy, tak to se tehdy opravdu neřešilo. Jak mi určitě dají za pravdu
pamětníci minulých časů, bralo se, co bylo. Jak ukázaly následující měsíce,
ani výběr značky auta nebyl tak jednoduchý. Otec dostal informaci, že by žigulíky
měly být k dispozici v Mototechně v Prešově. Rozjel se tedy z Ostravy na druhý konec tehdejší
republiky a po poskytnutí "požadovaného motivačního příspěvku"
příslušnému vedoucímu věřil, že udělal vše pro to, aby opravdu dostal svého vytouženého
žigulíka. Dnes už opravdu nevíme, zda tehdejší motivace byla nízká, anebo vlak s auty značky
VAZ skončil v jiném městě, ale v Prešově se objevily auta značky Moskvič. A otec byl postaven před
rozhodnutí - buď vezme toto auto nebo bude dále čekat. Zvolil náhradní variantu a koncem března 1978 se stal
majitelem krásně modrého Moskviče 2140 - našeho "Modráska".
Auto bohužel zpočátku více stálo než jezdilo,
ale vše se změnilo v druhé polovině 80. let, kdy se "Modrásek"
stal neúnavným pomocníkem při stavbě rodinného domu rodičů. Když
si vzpomenu, co vše odvezl, pak musím opravdu smeknout, co tohle
autíčko vydrželo. Další změna v provozu Moskviče nastala na
přelomu 80 a 90. let. "Modráska" jsem od svého otce do "správy a
užívání" převzal já a začal sloužit výhradně jako rodinné auto.
Během následujících 25ti let jsme se dostali do kritické situace
pouze 3x (prasklá přívodní trubička k hlavnímu válci spojky,
prasklá lamela spojky, porouchané benzinové čerpadlo). Vždy se
však našla dobrá duše, která nám pomohla s opravou. Náš
"Modrásek" nás i přes tyto lapálie vždy dovezl šťastně do cíle.
Samozřejmě každé provozované auto vyžaduje údržbu, a to s nástupem
90. let začal být problém. Nastala doba nejen společenských změn, ale i změn ve vlastnictví
aut. Náš trh začal být dostupný pro dovozová auta ze západu, a to nejen nová, ale i ojetiny. A lidé se
postupně začali zbavovat starých "socialistických" aut. Tomuto trendu se přizpůsobovaly
autoopravny. V 90.letech se ještě daly sehnat nějaké náhradní díly a starší auto nechat opravit. Postupně to bylo stále těžší a těžší.
To asi pocítil každý majitel takového veterána, i když v komunitě moskvičářů je
spousta šikovných lidiček, kteří si na svém autíčku udělají vše
potřebné, jak jsem poznal později. Já k nim bohužel nepatřím -
škatulkuji se do kategorie "uživatelů" se zajištěním jen
základní údržby. Na počátku nového tisíciletí jsem se obával
nejhoršího. Naštěstí mě švagr seznámil se svým známým
automechanikem, který byl ochoten vzít "na milost" u udělat
nezbytnou opravu "starého socialistického" veterána a zajistit
mu technickou prohlídku. "Modrásek" tak mohl dále zůstat pro
naši rodinu jediným dopravním prostředkem a zavezl nás na
spoustu dalších krásných míst.
Pozitivní zlom pro mě nastal v roce 2010. Prostřednictvím internetu,
který je velmi dobrým zdrojem informací, jsem při brouzdání narazil na "neuvěřitelnou"
informaci - v Brandýse nad Labem existuje pan Jaromír Švaněk, který opravuje auta značky Moskvič. Od té
doby jsem začal vidět plamínek naděje pro svého veterána. Na podzim roku 2011, kdy mi končila
technická, jsem "Modráska" odvezl do Brandýsa a tam se od
pana Švaňka dočkal konečně zasloužené komplexní údržby, kterou jsem mu ne svou
vinou dost dlouho odpíral. Od té doby se pan Švaněk stal pro mého "Modráska"
garantem, že bude v pořádku a nadále provozuschopný.
Na počátku roku 2015 jsem se rozhodl pořídit
pro rodinu nové auto a "Modráska" si ponechat jen pro příležitostní
projížďky. Tehdy jsem poznal, že asi i auta mají "duši" - "Modrásek"
se urazil a už jsem jej nenastartoval. Co teď? Konzultoval jsem situaci s panem Švaňkem, ale do Brandýsa
bylo daleko a hlavně auto bylo nepojízdné. Tehdy mi pan Švaněk poradil obrátit
se na dvě osoby, které by mi mohly pomoci. Tak jsem se seznámil s Alešem T. a Járou K. Pro mě
a mého "Modráska" jsou to doslova moskvičářští andělé, kteří autíčko "přemluvili" (opravili) a také
ho "nalákali" na sraz, kde se setká se svými brášky Moskviči. Přiznám se, že jsem se srazů do té doby
neúčastnil, i když mě na ně zval už i pan Švaněk. Při prohlídce krásných a udržovaných
aut na webu Moskvič klubu, které vypadaly, jako by právě sjely z výrobních
linek, jsem měl obavu, že bych tu krásu jen "kazil". Teď už vím,
že mé obavy byly hodně hloupé. Tyto srazy nejsou o tom, jak které auto vypadá.
Jde o setkání určité automobilové historie, o setkání lidí, jejich nadšení
udržovat tato autíčka při životě, sdělit si zkušenosti, vzájemně si poradit, ale také jen tak poklábosit. A já i můj
"Modrásek" jsme rádi, že jsme součástí této moskvičářské rodiny.